středa 1.6.2011 - přesun do Tater, skanzen Pribylina
Původní plán byl vyrazit časně ráno a vystoupat konečně za výhledy na legendární Velký Choč, leč předpověď počasí z několika zdrojů věští bouřky již během
dopoledne a i model Aladin předpovídá dopolední srážky zrovna do východní části Slovenska. Přesto nakonec vyrážíme i přes pozdní večerní balení již krátce
po sedmé hodině ranní, zásluhou čehož projíždíme ještě docela v klidu skrz Brno a směřujeme přes Slavkov, Bučovice k Buchlovským kopcům a dále na východ.
První, byť jen kraťoučká, průtrž mračen nás zastihuje kousek za Slavkovem, ale poté se nebe opět vyjasňuje a přichází v posledních dnech tradiční nepříjemné
dusno. Před devátou hodinou přejíždíme hranice Slovenska a v osvědčené směnárně v první slovenské obci Drietoma kupujeme týdenní slovenskou dálniční známku,
jejíž cena se z loňských necelých pěti eur bohužel zvedla na celých sedm. Zanedloho již svištíme po opravdu pěkné dálnici na Žilinu. Oblohu mezi tím opět
pokryla těžká černá mračna a déšť je na spadnutí. Padá tedy i náhradní varianta za Choč, kterou byl výstup na Vápeč ve Stražovských vrších. Bohužel
práve nad tímto pohořím jsou mraky nejčernější a oblohu křižují blesky. Rozhodnutí je tedy jasné, pokračovat přímou cestou k cíli a program vymyslet až
někde v podhůří Vysokých Tater. V pohodě projíždíme Žilinou a krásným údolím Váhu, kde asi na půl hodiny stojíme v zácpě, pokračujeme přes Martin, Ružomberok
a Liptovský Mikuláš pod Tatry. Ty z Mikuláše nejsou oproti tradici vůbec vidět, neboť v horách řádí další z bouří, přestože v Podtatranské kotlině svítí slunce
a nad hlavou máme modrou oblohu. Je teprve poledne, ale na nějakou kratší tůru v horách to bohužel moc nevypadá, takže se rozhodujeme pro návětšvu Můzea liptovskej
dediny v Pribylině, kde jsou koncentrované různé tradiční domky z celé oblasti Liptova včetně několka objektů z vesnice Liptovská mara, která již nenávratně
zmizela pod hladinou stejnojmenné vodní nádrže. Celý areál je v příjemném přírodním prostředí a trávíme tu téměř dvě hodiny, včerně procházky k muzeu lesní železnice.
Po druhé hodině muzeum opouštíme a přesouváme se již jen asi deset kilometrů do Podbanského, konkrétně do hotelu Kriváň, který se stane na čtyři přístí noci našim domovem.
Po poněkud zdlouhavé ubytovací proceduře pak zbytek dne trávíme odpočinkem na pokoji a v hotelovém wellness.
čtvrtek 2.6.2011 - Hrebienok, Lomnická vyhlídka, vodopády Studeného potoka
Ráno je venku mlhavo, ale neprší. Po vydatné snídani se autem vydáváme do Starého Smokovce odkud máme v plánu vyrazit na naši
první tatranskou tůru. Zde jsme přivítání lijavcem a parkovným za vskutku "lidových" 5,6 Euro, které ovšem v daný den platí v celých Tatrách,
vyjma Štrbského plesa. K čemu je mi to ovšem dobré to jsem dodnes nepochopil. Oblohu křižují blesky, hromy burácí a z nebe se spouštějí provazy vody.
Za daných okolností volíme pro cestu na Hrebienok pozemní lanovku v ceně 7 Euro za zpáteční lístek (jednosměrný nahoru stojí poměrně vtipně jen o Euro
méně). Odjezd je každou půlhodinu, ten náš v 9:00 a překonání 247 výškových metrů je otázkou pěti minut. Stále prší, byť již o něco méně intenzivně,
vytahujeme tedy bundy a pláštěnky a vydáváme se vstříc horám směrem k Rainerově útulně. Volíme kratší cestu po červené značce, tu delší a zajímavější
kolem vodopádů Studeného potoka si necháváme na návrat za snad lepšího počasí. K Rainerově chatě docházíme za slabou půlhodinu, déšť opět zesílil,
nad Tatrou sa blýská a hromy divo bijů. Rádi tedy využíváme jako útočiště Rainerovu útulnu. Jsou tu jen tři malé stolky, krásně sálající kamna, a všude
na stěnách visí horozelecké vybavení z dob minulých. V tomto případě skutečně slovo útulna pocházá ze slova útulné, je nám tu moc fajn i s výborným
čajem z horských bylin nabíraným přímo z hrnce a za jedno euro lacinějším než dole v údolí. Jsme tu dnes zřejmě první hosté, tedy krom chatařova známého
se kterým rozebírají současné poměry v Tatrách a na Slovensku obecně. Jen jsme poslouchali a do jejich hovoru se nijak nezapojovali, ale je zřejmé,
že u našich východních sousedů je zhruba stejný bordel jako v té naší kotlině. Poseděli jsme asi půlhodinku, bouřka se mezitím přehnala a tak je na čase
vyrazit dále směrem Sklanaté pleso. Kousek nad chatou poprvé přecházíme Studený potok a asi po čtvrthodině přicházíme k Obrovskému vodpoádu. Další slabá půlhodinka je to k Zamkovského chatě,
cestou k ní se otevírají pěkné pohledy na Slavkovský štít a do Velkej Studenej doliny, dnes bohužel výrazně limotovány podmračeným počasím. Ale aspoň už neprší.
K Zamkovského chatě se jdeme pouze podívat, ale nezastavujeme se zde a pokračujeme dále po červené na Lomnickou vyhlídku.
Opět se nabízí krásné pohledy na Slavkovský štít a do Velkej studenej doliny a za lepšího počasí jistě i do celé podtatranské kotliny a na Nízké
Tatry. Dnes je však sotva možno dohlédnou na Hrebienok a navíc se opět spouští déšť. Vzdáváme tedy další cestu na Skalnaté pleso o něhož nás dělí
ještě necelá hodina chůze a vracíme se stejnou cestou zpět dolů k Rainerově chatě. Odtud se vydáváme po zelené k několika kaskádám a vodopádům
na Studeném potoce. Je to opravdu překrásný kousek tatranské přírody a taky ideální cíl pro případný výlet s dětmi, protože z Hrebienku to je jen
kousíček. Zde přichází ke slovu i stativ celý den vláčený na zádech, protože trošku mázlá voda má přece jen větší kouzlo. Pak už zbývá jen
vystoupat k lanovce na Hrebienku, kterou se spouštíme dolů do Starého Smokovce, převlékáme se z vlhkého oblečení a popojíždíme do Popradu,
kde se na tři hodinky nakládáme do příjemně teplé vody v tamín Aquacity. Dokonale rozmáčeni se v podvečer přesouváme zpět do Pobanského již
za svitu sluníčka.
pátek 3.6.2009 - Štrbské pleso, Popradské pleso, Mengusovská dolina a Hincové plesá
Po noční bouřce je ráno obloha vymetená, takže rychle nasnídat a hurá do hor. Dnes se chystáme na nejdelší naplánovanou tůru, takže je dobře, že
na Štrbském plese parkujeme jako jedni z prvních. Parkovné nedaleko želetniční stanice je za 3,6 Eura o nějakých 300 metrů dále už chtějí skoro 6.
Samotné Štrbské pleso si necháváme na odpoledne a snažíme se využít pěkného počasí co nejvíc přímo v horách. Červená značka na Popradské pleso
stoupá nejprve řídkým lesem s výhledy na sportovní areál se skokanskými můstky, posléze vede více méně po vrstevnici pod Triganem a před klesáním
k Popradskému plesu se otevírají krásná panoramata. V chatě u Popradského plesa si dáváme točenou Kofolu a po krátkém odpočinku pokračujeme
dále do hor nad kterými se opět kupí černá mračna. K rozcestí nad Žabím potokem to je zhruba půlhodinka mírného stoupání, během něhož postupně
opouštíme pásmo lesa a kosodřeviny. Další postup směrem k Hinovým plesům je již pak značně strmější a pomalejší, ale na oplátku nabízí fantastické
výhledy do Mengusovské doliny a na okolní štíty. S přibývajícím výškovými metry nás pomalu opouštějí nejen síly, ale i sluníčko, které na čím dal
kratší chvilky prožezává hradbu temných mraků. Konečně máme za sebou poslední úsek stoupání a otevírá se nám pohled na závěr Megusovské doliny a
nad ní čnící Mengusovské štíty. K samotnému Velkému Hincovu plesu ležícímu v nadmořské výšce 1946 metrů je to již jen kousek pohodlnou pešinou.
Na jeho břehu nás vítá oproti údolí daleko silnější vítr a citelný chlad. Nějakou chvíli se kocháme tou krásou kolem a já samozřejmě vše patřičně
dokumentuji prostřednictvím fotoaparátu. Počasí sice není zrovna ideální, ale i tak jsou okolní scenérie krásné. Zhruba po půlhodince zahajujeme sestup
zpět a ještě než se přejdem krátkou náhorní plošinu v závěru Megusovské doliny spouští se liják i s krátkým krupobitím, naštěstí krupky byly opravdu maličké
a i déšť neměl dlouhého trvání. Nepříjemným důsledkem deště je ovšem značně kluzká cesta dolů, je třeba jít zvlášť opatrně. Po necelé půlhodince
potkáváme skupinu dětí na školním výletě, kteří už chtěli další cestu vzdát, ovšem po našem ujištění že jsou již téměř u cíle nakonec pokračovali.
Cestou dolů k Popradskému plesu nás provází vyloženě aprílové počasí a při třetí přeháňce už to vzdáváme a ani nevytahujeme plášťěnky, stejně za chvilku
zase uschneme. Opět krátce spočíváme v chatě, občerstvujeme se Kofolou a vydáváme se na poslední úsek zpět na Štrbské pleso. Počasí se opět uklidnilo,
takže cestou si opět užíváme krásných výhledů. Na Štrbském plese se ještě chvilku potulujeme kolem samotného jezera, ve kterém se krásně zrcadlí
hory. Jinak je to tu ale takový menší cirkus, autobusy vysypou davy lidí, kteří korzují kolem dokola. A to ještě aní není sezóna, jak to tu vypadá
v létě raděj nedomýšlet. Pak už nás čeká jen přesun zpět do Podbanského na hotel, krátký relax v hotelovém bazénu a tradičně výborná večeře.
sobota 4.6.2011 - Važecká jeskyně, Tatralandia
V sobotu slaví Lucka narozeniny a tak celý den pojímáme více odpočinkově. V pátek večer jsme koukali do mapy kam vyrazit a do oka nám padla nepříliš známá Važecká jeskyně, nacházející se jak už název napovídá v obci Važec v podhůží Nízkých Tater. Tentokrát ráno tolik nechvátáme, takže do Važce přijíždíme kolem půl desáté. Už samotný příjezd je docela zajímavý, obec je kompletně rozkopaná a směrovka k jeskyni suveréně směřuje do zákazu vjezdu. S nějakým značením objížďky se tu nikdo neobtěžuje, cestu si najdi sám zvědavý návštěvníku. Cestou necestou, kdy se chvílemi bojím jestli nezapadneme do bahna se přece jen prokousáváme k jeskyni. Stojí tu autobus a okolo se potuluje spousta dětí, rychle tedy jdeme ke kase s tím že bychom se k jejich skupině připojili. Bohužel děti už mají prohlídku za sebou a o tu v deset hodin jsme zatím jediní zájemci. Prohlídky se konají až od čtyř platících návštěvníků. Nezbývá než zkusit počkat, přece jen vstupné 4 Eura je dost na to abychom platili ještě dvojnásobek. Bohužel nikdo další se nenašel a 8 Euro je prostě pro průvodce málo, raděj bude sedět v boudě na prdeli, jeho mzdy se to asi stejně nijak nedotkne. Ještě chvilku čekáme jestli náhodou někdo nedorazí, ale vzhledem k tomu jak výborně je cesta sem značeně jsou naše naděje téměř nulové. Obohaceni o slovenskou vstřícnost k turistům v praxi opouštíme před čtvrt na jedenáct Važec a po dálnici přejíždíme do aquaparku Tatralandia v Liptovském Mikuláši. Podobný nápad má asi tak polovina Slovenska, takže už jen najít volné parkovací místo je umění, naštěstí na nedalekém návrší je nakonec míst spousta, takže vzhůru a s radostí do tlačenice u pokladny. Asi tak tři čtvrtiny místních má jakýsi vystřihnutý kupon a uplatňují slevu pro místňáky. Což v praxi znamená, že každý z nich asi minutu hledá v tašce doklad totožnosti a pokladní je pak asi další minutu studuje. Tak samozřejmě trošku přeháním, ale nějakou čtvrhodinku u kasy strávíme. Platíme "lidových" 11,5 Euro za tříhodinový vstup (teď koukám, že pro jistotu na léto tříhodinový vstup zrušili, asi na tom chudáci prodělávali gatě) a vydáváme se vstříc cirkusu plnému tobogánů, skluzavek a dalších atrakcí všech možných tvarů i velikostí. To množství lidí v areálu je šílené, marně vzpomínám na předvčerejší klid v Aquacity Poprad nemluvě o úžasném termálku v Oravicí, který navštěvujeme při návštěvách v Roháčích. Takže do Tatralandie doporučuji vyrazit pouze pokud máte děti, ty se tu určitě skvěle vyblbnou, pokud vám ale jde o relax v termální vodě tomuhle blázinci se raději zdaleka vyhněte. V časném odpoledni opouštíme Litovský Mikuláš a vydáváme se zpět "domů" do Podbanského. Ve vodě nám docela vyhládlo, tak se stavujeme na něco malého na Kolibě přímo v Podbanském. Lucka si dává česněčku, já výborné vyprážané korbáčiky. Zbytek dne již trávíme vzhledem k deštivému počasí na hotelu a večer se jdeme kousek projít po okolí.
neděle 5.6.2011 - na skok k vodopádu Skok a cesta domů
Poslední ráno v Tatrách nás vítá sluníčko, takže příliš neotálíme, po snídani rychle balíme a opouštíme definitivně hotel Kriváň. V plánu
máme krátkou dopolední tůru k vodopádu Skok. Východzím místem je opět Štrbské pleso, odkud příjemnou cestou mírným stoupáním Mlynickou dolinou jsme u vodopádu
asi za hoďku a půl, chvilku se tu kocháme, i když sluníčko se již opět schovalo za mraky. Při focení proklínám dětský výlet, neboť dítka jsou
rozeseta snad po všech kamenech v okolí i přímo uvnitř potoka Mlynica na němž vodopád Skok leží. Dolů jdeme podstatně rychleji než nahoru, částečně
taky proto že z hor nad námi se ozývá hřmění a občas na nás spadne zbloudilá kapka. Na Štrbské pleso však dorážíme před polednem suší a po
posilnění točenou Kofolou se vydáváme na dlouhou a naštěstí bezproblémovou cestu domů.
