5.7.2011 - přesun na severozápad, krátká zastávka u Suché Kamenice a večerní výlet za hranice
Pátého července je první ze dvou červencových státních svátků a my hned časně z rána vyrážíme na naši výpravu do Česko-Saského Švýcarska. Cesta na severozápadní okraj Čech je poměrně dlouhá, ale letos jsme se rozhodli zainvestovat do dálniční známky, takže časové to není zase až taková hrůza. Slabé dvě hodinky do Prahy, kde se chvilku zrdžujeme v hustším provozu, ale dál po dé osmičce už se zase uhání docela dobře. V Ústí nad Labem jsme překvapivě už po jedenácté hodině a tak se zastavujeme v místním Glóbusu na nákup nějakého proviantu na náš pobyt a také na časný oběd. Z Ústí už to není daleko do Děčína a z Děčína zase do Hřenska. A tak nám cesta pěkně utekla a před půl jednou jsme téměř v cíli. Vzhledem k tomu že nástup na domluvené ubytování je až od jedné hodiny zařažuji operativně krátkou fotopauzu kousíček před Hřenskem, v místě kde do Suché Kamenice zprava ústí bezejmený železitý přítok aby se po dalších metrech společně nechali pohltit řekou Labe. Místo není nijak turisticky známé a já sám jsme jej objevil zejména díky krásným fotkám Daniela Řeřichy. Zdržujeme se tu asi půlhodinku, dokonce se na chvilku prodralo nesmělé sluníčko skrz zataženou oblohu a trošku začarovalo na potůčku. Prostě taková fajn zastávka a naladění na dny příští.
železitý přítok Suché Kamenice
Do Vysoké Lípy to už z Hřenska není daleko a tak zanedlouho parkujeme v areálu kempu Mosquito a jdeme si vyzvednou klíče od zarezervované chatky. Chatka je skromě vybavené dvěma skříňkami a dvěma patrovými postelemi. Při ceně 110,- korun za lůžko a noc člověk žádný luxus čekat nemůže, ale na přespání to bohatě stačí a většinu času stejně budeme trávit venku v krásné přírodě vůkol. Stěhujeme bagáž z kufru auta do chatky a vzhledem ke stále zatažené obloze si jdeme odpočinout po dlouhé cestě a Lucka také po náročné službě. Navečer by se mělo dle předpovědí vyjasnit, tak plánujeme kratší výlet do Saského Švýcarska. Ze sladkého spánku se budíme kolem půl páté a pohledem z okna zjišťujeme, že předpověď meteorologických modelů se zřejmě vyplní. Po obloze se sice stále prohání mraky ale je zjevné že západním směrem jich znatelně ubývá. Vyrážíme tedy na cestu do německé vesničky Schöna, která leží téměř nadohled od české hranice, jenže silniční most přes Labe je až na konci Bad Schandau a němci mají téměř všude dost nepochopitelnou třicítku. Cesta se tedy docela vleče, parkoviště za Schönou však nacházíme bez nejmenšího problému a můžeme vyrazit k prvnmi vyhlédnutému cíly, kterým je malá stolová hora s názvem Zirkelstein. Krátký strmý výstup a už se nám otevírá krásný kruhový výhled na českou i německou část národního parku.
výhledy ze stolové hory Zirkelstein
Trávíme na vrcholu příjemnou hodinku během níž slunce pomalu klesá k horizontu a nakonec se rozhodujeme na jeho západ přesunout na nedaleký kopec Kaiserkrone a pokochat se pohled na Zirkelstein osvícený zapadajícím sluncem. V uličkách Schöny trošku kufrujeme ale nakonec se doptáváme na správnou cestu místních. Následuje opět krátký výživný výšvih vzhůru a už stojíme na východní vyhlídce Kaiserkrone. Vyhlídek je tu hned několik my ale trávíme téměř veškerý čas na té orientované směrem k Zirkelsteinu a vesničce Schöna.
večerní pohledy z Kaiserkrone
Před samotným západem se sluníčko na dost dlouho schovává za mrak kurvič, snad jedinou oblačnost která na obloze zbyla. Co se dá dělat, nejlepšího světla se sice dnes nedočkáme, ale i tak to byl příjemně prožitý podvečer. Jdeme ještě rychle mrknout na další vyhlídky z Kaiserkrone a poté sestupujeme zpět do Schöny, sedláme našeho plechového oře a vracíme se do kempu ve Vysoké Lípě.
moje maličkost na Kaiserkrone
6.7.2011 - úchvatný východ slunce na Mariině skále a tůra po Jetřichovických vyhlídkách
Mimo jiné i fascinace fotkami již výše zmíněného Dana Řeřichy mě přiměla obětovat spánek a pokusit se dle počasí během této výpravy vyrážet na časné ranní focení. Vzhledem k tomu že posledních několik dnů v oblasti Česko-Saského Švýcarska poměrně dost pršelo a vzhledem k večernímu vyjasnění by měla být právě dnešního rána velká šance na nějakou tu fotogenickou mlhu, které se jinak vyskytují spíše na jaře a samozřejmě hlavně v nejkouzelnějším podzimním období. Vzbudil jsem se přesně ve tři minuty před budíkem a osm minut před čtvrtou hodinou ranní a přiznávám že se mi ze spacáku ale vůbec nechtělo, ale jakmile jsem otevřel dveře chatky a viděl kemp zalitý mlhou probudil jsem se poměrně rychle k životu. Rychle jsem se oblékl, na záada hodil batoh z fotovýbavou a autem se přesunul do Jetřichovic. Odtud jsou to na Mariinu skálu necelé dva kilometry na nichž je nutné překonat dvě stovky metrů výškových, tentokrát celých. Taková příjemná rozcvička v chladném ránu. Mlhy postupně ubývá až se ocitám nad ní a už také na dohled od vyhlídkového altánu vybudovaného na Mariině skále. Zde, jak zjišťuji, nocují dva poutníci, které samozřejmě, ač se snažím chovat tiše, budím. Je krátce po tři čtvrtě na pět a do východu slunce zbývá pár minutek.
před východem slunce na Mariině skále
Po páté hodině se sluníčko objevuje nad obzorem a první paprsky se zlehka opírají do krajiny. Začíná show která se nikdy neomrzí a kterou těžko popisovat slovy, ono ani ty fotky to úplně nezachytí.
ranní show na Mariině skále
Sluníčko postupně stoupá po obloze, stíny se krátí ale stále je nač koukat. Jetřichovice jsou stále skryty pod mlhavou peřinou a kolem stínu Mariiny skály s v mlze tvoří nádherná gloriola. Opět realita minimálně o třídu lepší fotky, to se prostě musí vidět naživo.
ranní show na Mariině skále
Dvě hodiny po východu stojí již slunce docela vysoko na obloze a i mlha se postupně rozpouští. Je čas k návratu do kempu. Vzhledem k tomu že Lucka ještě spí se také na chvilku natahuju, což jsem ovšem neměl dělat, protože po necelé hodince znovu vstávám jako mátoha. Po snídani vyrážíme na první z pěších výletů, nejprve tři kiometry po silnici do Jetřichovic odkud si dávám dnes již podruhé výživný výstup na Mariinu skálu. Oproti rannímu klídku jsou tu kolem oběda mraky lidí, ale to se celkem dalo čekat. Na Mariině skále se v duchu bavím komentáři některých přítomných výletníků, které blahořečí nádherné, ba přímo bomba výhledy. Výhledy samozřejmě krásné jsou, ale...
polední výhledy z Mariiny skály
... co by asi tak říkali ráno, kdyby tu byli :-) Z Mariiny skály pokračujeme na další z Jetřichovických vyhlídek, kterou je Vileminina stěna. Opět nabízí krásné rozhledy do kraje i na samotnou Mariinu skálu.
pohled z Vilemininy stěny
Mariina skála z Vilemíniny stěny
Poslední a také nejhůře přístupná z Jetřichovických vyhlídek nese jméno Rudolfův kámen. Oproti naší poslední návštěvě před třemi lety tu také vyrostl dřevěný přístřešek ale parádní kruhové rozhledy do kraje zůstaly beze změny.
pohled z Rudolfova kamene
Od Rudlfova kamene pokračujeme již spíš po lesních cestách zpět do Vysoké Lípy, cesta je sice ještě docela dlouhá ale výhledů už nabízí minimálně, spíše se vine lesem, což se však v panujícím odpoledním horku docela hodí.
7.7.2011 - ráno na Křížovém vrchu, českošvýcarská klasika od Pravčické brány k soutěskám řeky Kamenice
I čtvrteční ráno vyrážím vítat sluníčko, tentokrát na vyhlášenou fotolokalitu Křížový vrch nedaleko obce Rynartice. Velkou výhodou Křížového vrchu je jeho snadná dostupnost, stačí zaparkovat v Rynarticích a za pět minut jste nahoře, žádná ranní rozcvička se v tomhle případě nekoná. Další výhodou oproti stísněnému prostoru na Mariině skále je spousta místa, takže fotografů se sem zaráz vleze opravdu hodně. Zřejmě i proto je tahle lokalita oblíbeným místem různých foto-workshopů pořádaných v Českém Švýcarsku. A není divu, rozhledy jsou odsud parádní. Já tu ale byl ve čtvrtečním ránu zcela sám chvilkovou společnost mi dělala jen zbloudilá srnka. Mlhy sice nebylo tolik jako včera, ale stále dost aby ozvláštnila a přikrášlila probouzející se krajinu. Na místě jsem opět s dostatečným předstihem před samotným východem sluníčka.
pohled z Křížového vrchu před východem slunce
Opona se opět zvedá o čtvrt na šest. Sluníčko vychází vlevo od vyhaslých vulkánů Lužických hor a postupně prostupuje krajinou i cáry mlhy.
ráno na Křížovém vrchu
Po půl osmé se mlhy rozplynuly a slunce opět vystoupalo vysoko nad obzor a tak je na čase opustit Křížový vrch, vrátit se zpět do kempu a vyrazit na naplánovaný výlet. V pohodě stíhám snídani a po půl deváté vyrážíme pěšky nahory k hotelu Lípa odkud máme v plánu přejet autobusem na Mezní Louku, výchozímu bodu k Pravčické bráně. Autobus má odjíždět šest minut před devátou, ale když ani o čtvrt hodiny později stále nedorazil začínám tušit problémy. Za dalších pět minut nakonec autobus přijíždí, narvaný k prasknutí a na první pohled už se do něj nemá šanci nikdo vejít. Ale první pohled občas klame a tak se nakonec všichni čekající kteří o to stáli do autobusu vešli. Pravda sedělo se po třech a stálo většinou na jedné noze, ale hlavně že jedeme, však je to jen kousek. Za pár minutek už vysskakujeme na Mezní Louce, můžeme se nadechnou čerstvého vzduchu a vyrazit vzhůru směr Pravčická brána. Zpočátku se střídají úseky prudšího a mírnějšího stoupání, později stezka spíš traverzuje svah a stoupá jen velmi mírně. Za necelou hodinu si dáváme krátkou pauzu na vyhlídce na Křídelní stěnu.
vyhlídka na Křídelní stěnu
Na Pravčickou bránu už to odtud není daleko, nějaká půlhodinka k rozcestníku a zbývá už jen krátký výstup k Sokolímu hnízdu. Kupujeme vstupenky za pětasedmdesát korun kus a vydáváme se na obhlídku přelidněného areálu. Vyhlídky jsou samozřejmě parádní, ale těch lidí je neskutečně mnoho.
Pravčický kužel
Pravčická brána
skalní město
Od Pravčické brány nás čeká dlouhý sestup dolů do Hřenska, kde se občerstvujeme točenou Kofolou a pokračujeme údolím řeky Kamenice k Tiché soutšsce, kterou překonáváme jedinou možnou cestou, tedy na lodičce, včetně zpestření snad jediným známým vodopádem na dálkové ovládání na světě.
Tichá soutěska - dolní přístaviště
lodička v Tiché soutěsce
vodopád na dálkové ovládání v Tiché soutěsce
Z horní stanice Tiché soutěsky je to nějakých dvacet minut k dolnímu přístavišti soutěsky Divoké. Cestou se prochází několika do skal vytesanými tunely a také kolem jediné občetstvovny v celém údolí. Provoz lodiček v Divoké soutěsce byl po povodni obnoven doslova před pár dny, ale zatím bohužel jezdí jen dvě lodičky, což se ukázalo jako zoufale málo. Čekali jsme na volnou přes hodinu a to včera, kdy byl státní svátek, to bylo prý ještě o poznání horší. Naštěstí nikam nespěcháme, do setmění daleko a do Vysoké Lípy už to zas až tak daleko nemáme.
lodička v Divoké soutěsce
Převozník v Divoké soutěsce je celý nadšený že na lodičce není žádný němec, z jeho prupovídek to vypadá, že je opravdu rád nemá. Asi po dvacetiminutové plavbě pokračujeme opět po svých, po žluté značce k rozcesti Ke Strží a dále po modré přes Zámecký vrch zpět do Vysoké Lípy, kde se odměňujeme Kofolou a dnes vyjímečně i teplou sprchou, když už ta teplá voda tekla :-)
8.7.2011 - Dolský mlýn a odpolední výlet na Bastei
Okouzlem předchozými dvěma rány jsem dnes opět připraven vyrazit, ale mé plány kazí silná bouřka přicházející až nad ránem. Aspoň trošku doženu spánkový deficit z předcházejících dnů. I po snídani zůstává ještě obloha zatažená a občas z ní spadne pár kapek, takže se rozhodujeme pro krátký dopolední výlet k Dolskému mlýnu v údolí řeky Kamenice. Z kempu jsou to necelé dva kilometry, z nichž druhou polovinu tvoří prudké klesání lesem. Je třeba jít hodně opatrně, po nočním dešti to pekelně klouže. Za slabou půlhodinku jsme dole u řeky a přes ní koukáme na pozůstatky Dolského mlýna.
Dolský mlýn
Natáčelo se tu několik pohádek, kdysi dokonce Pyšný princezna, to byla ale stavba ještě v zachovalejší podobě. Chvíli se touláme po okolí a samozřejmě se taky snažím zachytit toto kouzelné místo svým fotoaparátem. Přemýšlíme zda vyrazit podél Kamenice směrem do Jetřichovic, ale nakonec začíná probleskovat skrz mraky sluníčko, takže se rozhodujeme pro návrat do kempu a odpolední výpravu do německé části parku.
Kamenice nad Dolským mlýnem
Stoupání do Vysoké Lípy absolvujeme naprosto pohodovým tempem, není kam spěchat. Dokonce pár bláznů tudy vláčí kolo, no nevím jestli je to dobrý nápad. Do kempu se vracíme kolem poledního a původní plán stavit se na oběd v místní hospůdce musíme změnit, protože otevírají jen na snídani a pak až od čtyř odpoledne. Vyrážíme tedy do Německa, konkrétně na Bastei, asi nejznámější a nejnavštěvovanější místo Saského Švýcarska. Cestu nám komplikuje jednat má snaha o maximální možné dodržování dopravních předpisů (němci jsou s tou třicítkou všude dost otravní) a také několik objížděk. Díky tomu jedene téměř hodinu a na záchytném parkovišti jsme až před druhou hodinou. Rozkopaná silnice a zákaz vjezdu je i k samotné Bastei, takže auto musíme nechat už tu a pokračovat dále autobusem, který pendluje mezi parkovištěm záchytným a tím u skalního města každou půlhodinu. Věhlasu místa a jeho snadné dostupnosti bohužel odpovídá i počet návštěvníků, je tu hodně přelidněno. Přesto ale návštěva rozhodně stojí za to. Přošli jsme postupně všechny vyhlídky, historický most Basteibrücke, i pozůstatky hradu Neurathen (zde se platí symbolické vstupné) a odevšad se nabízeli krásné výhledny buď na skalní města nebo do údolí reky Labe.
vyhlídka do údolí Labe
Basteibrücke
skalní město
Potulujeme se tu téměř dvě hodiny, než se vracíme pendlem zpět k autu. Původně plánovaný výšlap na stolovou horu Lilienstein nakonec rušíme, jednak kvůli složité dopravě zpět kvůli výše zmiňované objížďce a druhak proto že se nám prostě už nechce :-). Vydáváme se tedy na cestu zpět do kempu, s krátkou zastávkou na nákup potravin v Penny v Bad Schandau. Je to smutné, ale ceny potravin jsou tu skutečně v mnohých případech nižší než u nás. Abychom nebyli v kempu zbytečně brzo a ještě trochu si užili krásu zdejšího kraje, děláme z Hřenska krátkou odbočku k vyhlídce Belvedér z níž je možno se pokochat pohledem na Labe z výšky nějakých sto třiceti metrů.
vyhlídka Belvedér
Pak už je opravdu čas na návrat na základnu, dobrou večeři a odpočinek.
9.7.2011 - ráno na Zámeckém vrchu, Děčínský sněžník a odpoledne v aquaparku
V noci opět září ne nebi hvězdičky, takže opět vylézám z postele před čtvrtou a vyrážím na ranní focení. Tentokrát nikam daleko, vyhlídnutý mám Zámecký vrch nad Vysokou Lípou na který je vidět přímo na našeho kempu. Výstup nejprve po uzounké silničce poté přes malou louku není nijak extra náročný, jen těch snad necelých sto metrů po louce mě dokonale promáčí až téměř po kolena. Nahoře jsem opět již před východem sluníčka, takže chystám fotovýbavu, stativ a čekám. Na rozdíl od Mariiny skály a Zámeckého vrchu jsou tu výhledy značně omezené, přesto však pohled na Vysokou Lípu s Růžákem na pozadí, nebo výhled na Jetřichovické stěny stojí rozhodně za to. Po čtvrt na šest se sluníčko objevuje nad horizontem a závěrka začíná dvakat jako o závod.
ze Zámeckého vrchu po východu slunce
Možnosti focení jsou zde dost omezené, takže po půlhodině kdy už se opravdu dost opakuju se vydáváme zkusit štěstí do okolí, nejprve se krátce toulám loukou, čímž pádem si z botů definitivně dělám malý bazének a pak se vracím dolů k Vysoké Lípy a ještě asi hodinu se potuluji a fotím po okolních polích. Na olboze se objevili krásné mráčky, tak by bylo škoda toho nevyužít.
Po osmé hodině se vracím do kempu a po snídani vyrážíme na poslední naplánovaý výlet do Děčína, hlavně tedy na Děčínský sněžník a rozhlednu na něm stojící. Kolem desáté přijíždíme k parkovišti pod sněžníkem a odtud nás čeká krátká asi dvoukilometrový výšlap nahoru.
pod Děčínským sněžníkem
Značka vede zpočátku po zpevněné cestě a občas nás míjí nějaký cyklista, takže nabýváme dojmu že tomu tak bude až na vrchol. Díky tomu úspěšně míjíme odbočku pěší značky do lesa. Pokračujeme tedy stále po silnici, zase tak moc to ale nevadí, protože se aspoń dostaneme i k Drážďanské vyhlídce kterou červená značka úšpěšně ignoruje. A minout ji by bylo škoda, výhledy jsou z ní pěkné a daleké. I ty Drážďany jsou na horizontu patrné, byť v silném oparu.
Drážďanská vyhlídka
Netrvá dlouho a už stojíme pod krásnou kamennou rozhlednou postavenou již v roce 1864. Platíme spíše symbolické vstupné a od nádherného kruhové výhledy nás dělí třiatřicet výškových metrů, rozložených do opravdu velkého množství schodů. Ale námaha určitě stojí za to, těžko popisovat, to se musí vidět.
z rozhledny na Děčínském sněžníku
Kocháme se výhledy do všech světových stran poměrně dlouho než se rozhodneme k sestupu dolů, kde využíváme k občerstvení přilehlého bufetu. Ještě zkoumáme samotnou rozhlednu ze všech stran zespoda a pak už se pomalu vydáváme na cestu zpět k autu zaparkovanému v osadě Sněžník.
rozhledna na Děčínském sněžníku
Sjíždíme z kopců dolů k Labi a dalé do Děčína a vzhledem k tomu že se vyplnili předpovědi o horkém letním dni se vydáváme hledat místní aquapark abychom trošku opláchli upocená těla. Areál nacházíme celkem bez problémů, jen parkování společné s obchodním domem Kaufland mě poměrně vyvádí z míry, takže si musím dát jedno menší kolečku po Děčíně znovu. Kupujeme tříhodinový vstup do vnitřního areálu (platí i pro venkovní bazén) za devadesát korun a při té příležitosti věnujeme krátkou vzpomínku našemu předraženému kuřimskému wellness, kam se za obdobný peníz podíváte na hodinu. Po tříhodinové relaxaci převážně ve vířivce odjíždíme zpět do Vysoké Lípy a užíváme posledního večera naší krátké dovolené.
10.7.2011 - cesta domů
Na poslední den už žádný program přímo na místě neplánujeme, hlavním cílem je bezproblémový přesun domů ještě před očekávanými odpoledními kolonami. Po deváté tedy opouštíme prosluněné Česko-Saské Švýcarsko a vydáváme se na bezproblémovou cestu domů. Po obědě se vzhledem k dobrému mezičasu stavujeme na krátkou návštěvu jihlavské ZOO a před čtvrtou hodinou jsme doma, plni zážitků z krásného výletu.
Všechny fotky z Česko-Saského Švýcarska :
